Refrakční vady, poruchy zraku

Ametropie může být způsobena mnoha příčinami, v závislosti na tom, jakým způsobem se dané oko vyvíjelo a ve které fázi došlo k odchylce od optimálního stavu. Podle těchto příčin, resp. aktuálního stavu oka, rozlišujeme jednotlivé refrakční vady: myopii, hypermetropii a astigmatismus. Kromě refrakčních vad může zrak trpět také dalšími poruchami, viz následující přehled.

Kvalitní péči o zrak je důležité nepodceňovat zejména u dětí a mladistvých. Čím dříve jsou totiž zrakové vady odhaleny a korigovány, tím snadnější je jejich léčba a vyšší šance na jejich úplné odstranění. Velkým pokrokem v této oblasti jsou tzv. screeningová vyšetření zraku, která umožňují měřit oční vady u dětí od šesti měsíců věku. Tato vyšetření se stávají běžnými ve většině mateřských škol a pomáhají odhalit nejrůznější problémy se zrakovým systémem již v ranném stádiu vývoje zraku - vývoj zraku je z větší části dokončen ve třech letech života, jeho upevňování probíhá do šesti až osmi let. Později zjištěné oční vady lze ovlivnit jen velmi problematicky, často následky přetrvávají po zbytek života.

U dětí navíc platí pravidlo, že by měly vždy navštěvovat specializovaného dětského oftalmologa (očního lékaře). Dětský zrakový systém je totiž velmi specifický a málokterý oftalmolog bez příslušné specializace dokáže posktnout péči v potřebném rozsahu a kvalitě. Specializovaná dětská oční oddělení bývají často součástí dětských nemocnic.

Myopie (krátkozrakost)

Myopie je sférická refrakční vada, při které se dva rovnoběžné paprsky vstupující do oka (při nulové akomodaci) neprotnou na sítnici, ale před sítnicí (obraz vzniká před sítnicí). K tomu dochází v důsledku příliš dlouhého oka (velká předozadní délka oční koule) nebo příliš lomivého optického systému (vysoké zakřivení rohovky nebo čočky oka, případně vyšší index lomu nitroočního prostředí) a výsledkem je neostrý (rozmazaný) zrakový vjem.

Obecně se uvádí, že myopické oko vidí rozmazaně vzdálené předměty, zatímco blízké předměty vidí ostře. To je ovšem pravda pouze zčásti - ve skutečnosti se má věc tak, že oko vidí ostře předměty mezi tzv. dalekým bodem R a blízkým bodem P. U zdravého (emetropického) oka se nachází daleký bod v nekonečnu a blízký bod několik centimetrů před okem, tudíž emetrop vidí ostře prakticky vše.

V případě myopie dochází k přibližování dalekého bodu z nekonečna do konečné vzdálenosti před okem, čímž dochází ke snižování maximální vzdálenosti, na kterou myop vidí ostře. Čím vyšší je refrakční vada (vyšší dioptrie), tím blíže je daleký bod oku a tím kratší je vzdálenost, na kterou daný člověk vidí ostře.

Pokud by měl dotyčný vadu např. -1 dioptrii, viděl by ostře předměty ve vzdálenosti maximálně 1 metr. V případě vady -2 dioptrie to bude 0,5 metru, při -3 dioptriích 0,33 metru atd. V těchto případěch skutečně platí, že dotyčný vidí bez problému (ostře) do blízka. Pokud by však trpěl vyšší refrakční vadou, např. -5 dioptrií, snížila by se mu hranice ostrého vidění na pouhých 20 cm před okem, což je stav, kdy má dotyčný problém nejen s pohledem do dálky, ale také se čtením a prací do blízka. Mluvit o "špatném vidění do dálky, ale dobrém do blízka" tedy není vždy na místě.

Myopii lze korigovat rozptylným optickým členem, tedy brýlovými či kontaktními čočkami se zápornými dioptrickými hodnotami (mínusové čočky). Tím je dosaženo posunu obrazu tak, aby se zobrazil na sítnici a tedy ostře.

Mínusové brýlové čočky jsou uprostřed tenké a směrem k okraji se zesilují, po zábrusu do brýlové obruby tak vynikne jejich tloušťka zejména v oblasti nosu a u stranic, což zejména při vyšších dioptrických hodnotách nepůsobí příliš esteticky. Řešení spočívá ve volbě tenčených brýlových čoček s vyšším indexem lomu, které dosahují stejné dioptrické hodnoty (vrcholové lámavosti) při nižší okrajové tloušťce. Výsledkem jsou brýle působící lehkým a elegantním dojmem, na kterých není znát vyšší refrakční vada.

Při myopii dochází k rozdílné akomodaci (zaostřování) při pohledu do blízka oproti emetropickému oku, což způsobuje nesoulad mezi akomodací a konvergencí (natáčení očí při pohledu do blízka). Důsledkem může být porucha binokulárního (prostorového) vidění či zjevné šilhání.

Z tohoto důvodu je nutné, aby myop vždy užíval předepsanou korekci zraku (brýle či kontaktní čočky), ačkoliv může mít pocit, že při pohledu do blízka brýle nepotřebuje. Brýle "na dálku" jsou ve skutečnosti brýle "na celý den". Dvojnásob to platí u dětí a mladistvých, jejichž zrak se vyvíjí a pokud dítě nenosí předepsané brýle, hrozí mu riziko vážného a trvalého poškození zraku!

Hypermetropie (dalekozrakost)

Hypermetropie je sférická refrakční vada, při které se dva rovnoběžné paprsky vstupující do oka (při nulové akomodaci) neprotnou na sítnici, ale za sítnicí (obraz vzniká za sítnicí). K tomu dochází v důsledku příliš krátkého oka (malá předozadní délka oční koule) nebo málo lomivého optického systému (nízké zakřivení rohovky nebo čočky oka, případně nižší index lomu nitroočního prostředí) a výsledkem je neostrý (rozmazaný) zrakový vjem.

Obecně se uvádí, že hypermetropické oko vidí rozmazaně blízké předměty, zatímco vzdálené předměty vidí ostře. Ostré vidění vzdálených předmětů je umožněno akomodací (zaostřováním do blízka) oka. To znamená, že oko při pohledu do dálky zaostřuje tak, jak by správně mělo zaostřovat při pohledu do blízka.

Děti a mladí lidé mají velmi vysokou akomodační schopnost, často tak dokáží i v případě hypermetropie zaostřit jak vzdálené, tak i blízké předměty. Je to však vykoupeno vysokou námahou akomodačního systému, což může vést k únavě zraku, pálení či řezání očí, bolestem hlavy a celkové nepohodě, zejména při dlouhodobějšímu pohledu do blízka (práce na počítači, kancelářská práce, čtení).

Většina dětí se rodí s lehkou hypermetropií, přičemž v průběhu vývoje zrakového systému dochází k jejímu snižování a přibližování se emetropickému stavu. Zpravidla však nedochází k naprosto dokonalému vývoji a oko zůstává mírně hypermetropické. Tyto nízké hodnoty hypermetropie se nepovažují za vadu, ale za přirozený stav. Mezní hranice mezi přirozeným stavem a poruchou zraku není striktně určena, nejčastěji se udává rozmezí +1 až +2 dioptrie. Při těchto hodnotách tedy není nezbytně nutná korekce zraku a oko dokáže zbytkovou hypermetropii přirozeně vykorigovat akomodací.

V případě vyšší hypermetropie již dochází při pohledu do dálky k nepřirozeně vysoké akomodaci, což vede k poruše rovnováhy mezi akomodací a konvegrencí (natáčení očí při pohledu do blízka). Důsledkem může být porucha binokulárního (prostorového) vidění či zjevné šilhání. Z tohoto důvodu je vhodné, aby hypermetrop užíval předepsanou korekci zraku (brýle či kontaktní čočky), ačkoliv může mít pocit, že při pohledu do dálky brýle nepotřebuje. Čím vyšší je vada (vyšší dioptrie), tím spíše je potřeba klást důraz na důsledné užívání předepsané korekce. Dvojnásob to platí u dětí a mladistvých, jejichž zrak se vyvíjí a pokud dítě nenosí předepsané brýle, hrozí mu riziko vážného a trvalého poškození zraku!

Dříve se (vyšší) hypermetropie považovala u dětí za přirozený stav, který není třeba korigovat a čekalo se, až se s tím zrakový systém "srovná" sám během růstu a vývoje. Dnes však mezi odborníky převládá názor, že tento přístup je špatný a důrazně se doporučuje u dětí vždy korigovat zrakové vady (včetně hypermetropie) do emetropického stavu, aby docházelo k optimálnímu vývoji a upevňování zrakového systému.

Hypermetropii lze korigovat spojným optickým členem, tedy brýlovými či kontaktními čočkami s kladnými dioptrickými hodnotami (plusové čočky). Tím je dosaženo posunu obrazu tak, aby se zobrazil na sítnici a tedy ostře.

Plusové brýlové čočky jsou u okraje tenké a směrem ke středu se zesilují, po zábrusu do brýlové obruby tak vynikne jejich tloušťka zejména v horní a spodní části brýlí, což zejména při vyšších dioptrických hodnotách nepůsobí příliš esteticky. Řešení spočívá ve volbě tenčených brýlových čoček s vyšším indexem lomu, které dosahují stejné dioptrické hodnoty (vrcholové lámavosti) při nižší středové tloušťce. Výsledkem jsou brýle působící lehkým a elegantním dojmem, na kterých není znát vyšší refrakční vada.

Astigmatismus

Astigmatismus je cylindrická oční vada, při které oční rohovka nemá pravidelný kulový tvar, ale je v jedné či obou osách více či méně zakřivená (pro představu má tvar ragbyového míče). Světelné paprsky dopadající na oko z různých směrů se tak neprotnou na sítnici v jednom bodě, ale minou se a projevují se jako plošky. Ve výsledku to znamená neostré (rozmazané) vidění.

Astigmatismus se často vyskytuje u novorozenců (spolu s hypermetropií) a následně během vývoje zraku a emetropizace oka dochází k jeho snižování, často až k úplnému odstranění. Ve vyšším věku pak opět dochází k nárůstu jeho výskytu, případně ke změnám jeho orientace (změně osy).

Astigmatismus lze korigovat torickým (cylindrickým) optickým členem, tedy brýlovými či kontaktními čočkami s cylindrickými dioptrickými hodnotami. Tím je dosaženo srovnání lomivosti ve všech osách, díky čemuž se světelné paprsky dopadající na oko z různých směrů protnou na sítnici v jednom bodě a vytvoří ostrý obraz.

Vliv astigmatismu na ostrost vidění bývá zpravidla nižší než u sférických vad (myopie či hypermetropie), nižší hodnoty tak není nezbytně nutné korigovat. Pouze citliví jedinci ocení i drobné korekce. Při korekci astigmatismu je velice důležité zohlednit individální potřeby každého jedince, zejména s ohledem na jeho věk. Zatímco děti snáší korekci astigmatismu dobře, u starších lidí může nastat problém se snášenlivostí nově stanovené korekce. V těchto případech je velice důležitá komunikace mezi pacientem a lékařem, protože jedině tak může být nalezena optimální rovnováha mezi maximální ostrostí a zrakovou pohodou.

Astigmatismus se málokdy vyskytuje v čisté podobě (pouze dioptrie cylindru), ale většinou bývá kombinován s myopií či hypermetropií. V takovém případě bývají dioptrie uváděny jako kombinace sféry a cylindru (sféra koriguje myopii či hypermetropii, cylindr koriguje astigmatismus).

Presbyopie (vetchozrakost)

Po narození má lidské oko velmi vysokou akomodační schopnost, díky které dokáže bez jakýchkoliv problémů zaostřovat na vzdálené i blízké předměty. S přibývajícím věkem ovšem akomodační schopnost oka klesá a zaostřování blízkých předmětů se stává čím dál namáhavějším a náročnějším. V určité fázi (většinou po čtyřicátém roce života) dojde k tak výraznému poklesu akomodační schopnosti, že již oko nedokáže zaostřit na blízké předměty vůbec. Tento stav se nazývá presbyopie, někdy též stařecká vetchozrakost. Jedná se o přirozenou fyziologickou záležitost, kterou neoznačujeme jako refrakční vadu.

Ztráta akomodační schopnosti oka souvisí s neustálým růstem oční čočky. Ten probíhá pokládáním nových vrstev buněk přes ty staré, čímž čočka postupně tuhne a snižuje se její elasticita. Zpočátku tento stav většina lidí řeší oddalováním předmětů dále od očí, například při čtení. V důsledku zhoršeného vidění na blízko však dochází k zaměňování podobných písmen a číslic, tudíž je nutné problém řešit brýlemi na čtení.

Úbytek akomodační schopnosti oka se kompenzuje spojnými (plusovými) brýlovými čočkami, respektive plusovým přídavkem ke korekci na dálku. Pokud není pro pohled do dálky nutná korekce (emetropické oko), předepisují se na čtení brýle s nízkými plusovými dioptriemi (zpravidla do 3 dioptrií). V případě hypermetropie, kdy je pohled do dálky korigován plusovými čočkami, se na čtení předepisují plusové čočky silnější než pro korekci do dálky. V případě vyšší myopie (pohled do dálky korigován mínusovými čočkami) se na čtení předepisují slabší mínusové čočky, než jaké jsou použity pro korekci do dálky. U nižší myopie to bývají slabé plusové čočky, stejně jako u emetropického oka.

Rozdíl mezi korekcí do dálky a do blízka se nazývá adice (ADD). Průměrnou hodnotu adice v závislosti na věku znázorňuje následující tabulka:

Věk	Adice
40 let	0,5 - 1,0 D
45 let	1,0 - 1,5 D
50 let	1,5 - 2,0 D
55 let	2,0 - 2,5 D

Dříve se presbyopie korigovala klasickými brýlemi na čtení, které umožňovaly ostré vidění na blízko, ovšem nikoliv na dálku. Následně vznikly tzv. bifokální brýlové čočky, které kombinovaly dioptrie na dálku a na čtení formou vsazeného segmentu. Tento způsob korekce je z dnešního pohledu již zastaralý, jelikož neřešil korekci na střední vzdálenost. Dnes existují moderní progresivní (multifokální) brýlové čočky, které umožňují ostré vidění na všechny vzdálenosti. Obsahují zorné pole do dálky, do blízka a plynulý přechod mezi těmito hodnotami pro vidění na střední vzdálenosti.

Strabismus (šilhání)

Strabismus neboli šilhání je porucha okohybného aparátu, tedy očního svalstva. Každé oko je zavěšeno na šesti okohybných svalech, které mu umožňují pohyb (otáčení). Díky tomu se můžeme podívat doprava, doleva, nahorů či dolů. Správný pohyb očí je ovšem nutný i při běžném přímém pohledu před sebe, ačkoliv si to ani neuvědomujeme. Abychom byli schopni pozorovat daný předmět, musí se oči natočit tak, aby spolu svíraly odpovídající úhel. Čím blíže je pozorovaný předmět, tím větší je tento úhel. Oční svaly tak neustále pracují a zajišťují natočení očí do správné pozice.

Aby oční svaly takto fungovaly a zajišťovaly tzv. jednoduché binokulární vidění (prostorové vidění), musí se naučit správně pracovat. K tomu dochází během vývoje a upevňování zraku u dětí (cca do 3 až 6 let), v ideálním stavu se jedná o přirozený proces, do kterého není třeba nikterak zasahovat. Může však dojít k poruše tohoto přirozeného vývoje, v důsledku kterého nepracují okohybné svaly správně a dochází k odchylkám v postavení očí (každé oko se dívá jinam, resp. jedno oko "ujíždí", zatímco druhé fixuje pozorovaný předmět).

Tento stav může být způsoben mnohými faktory (poruchy svalů či motorických drah, mozkových center, případně sítnice nebo zrakového nervu), nejčastější příčinou však bývají refrakční vady oka, jeho dlouhodobé zakrytí nebo špatná korekce zraku během jeho vývoje. Je tedy nezbytně nutné sledovat, jakým způsobem dochází k vývoji zraku u dětí a v případě jakýchkoliv pochybností či náznaků šilhání vyhledat dětského oftalmologa (očního lékaře), který provede důkladné vyšetření a v případě potřeby stanoví odpovídající léčbu.

Ta spočívá především ve správné korekci zraku (brýle) tak, aby bylo zajištěno optimální vidění obou očí. Díky tomu se dítě naučí pozorovat předměty oběma očima současně a nastartuje se ideální spolupráce okohybných svalů. Při léčbě strabismu bývají předepisovány tzv. prismatické brýlové čočky, což jsou brýlové čočky s posunutým optickým středem způsobující specifické lámání paprsku, v důsledku kterého dochází k posunu pozorovaného obrazu. Tím je oko motivováno k odpovídajícímu natočení a dochází ke stimulaci příslušného svalstva.

U dětí se jedná zpravidla o dočasné řešení, které vede k nápravě okohybného aparátu a následně bývá prismatická korekce nahrazena korekcí běžnou, případně zcela odstraněna, pokud dojde k optimálnímu vývoji zrakového systému. Pokud je strabismus diagnostikován u dospělých pacientů, bývá prismatická korekce trvalým řešením.

Amblyopie (tupozrakost)

Amblyopie neboli tupozrakost je zhoršení zrakové ostrosti bez viditelné příčiny, což znamená, že oko nevykazuje žádné objektivně zjistitelné anomálie (refrakční vady). Dalo by se říci, že se nejedná o vadu oka jako takového, nýbrž o vadu zrakového systému, konkrétně upozadění daného zrakového vjemu mozkem. Amblyopie bývá nejčastěji monokulární, tedy postihuje jedno oko, zatímco druhé funguje zcela normálně.

Amblyopie se vyskytuje nejčastěji v ranném dětství, kdy dochází k vývoji zrakového systému. Nejčastější příčinou bývá šilhání některého oka, případně rozdílná refrakce (zraková ostrost) každého oka. V důsledku těchto anomálií není mozek schopen spojit obrazy přicházející z očí do jednoho zrakového vjemu (binokulární vidění). De facto tak vznikají v příslušné části mozku dva samostatné obrazy, což působí rušivě. Mozek si tak vybere pouze jeden z těchto obrazů (ten lepší) a druhý upozadí, respektive přestane vnímat. Tím je zabráněno vzniku dvojitého vidění, ovšem za cenu dívání se pouze jedním okem (tím lepším).

To má z dlouhodobého hlediska fatální následky, jelikož u upozaděného oka přestane probíhat jeho přirozený vývoj a vede to k jeho trvalému útlumu. Pokud není tento problém zavčasu diagnostikován a léčen, může se stát trvalým a neléčitelným. Amblyopii lze úspěšně odstranit ve fázi vývoje zrakového systému, který končí v šesti až osmi letech. Jako nejzazší se udává hranice dvanácti let, pozdější léčba bývá velice zdlouhavá, komplikovaná a většinou neúspěšná.

Tupozrakost nelze kogirovat brýlemi ani čočkami, jediná možnost léčby spočívá ve specifických cvičeních, která mají za cíl stimulovat zrakový systém tupozrakého oka a přinutit mozek tyto informace zpracovávat. K tomu slouží tzv. okluze, tedy zalepování lépe vidoucího oka. Tím je toto oko vyřazeno a mozku nezbývá nic jiného, než se pokusit získat obraz z druhého (tupozrakého) oka. Tímto způsobem lze dosáhnout ideálního stavu, tedy naučit mozek používat naplno obě oči. Napřed každé zvlášť a následně obě současně, čímž dojde k vytvoření binokulárního vidění (prostorové vidění - jeden zrakový vjem vytvořený na základě dvou obrazů - z každého oka jeden).

Při léčbě tupozrakosti je nezbytně nutné postupovat vždy podle pokynů oftalmologa (očního lékaře), který stanoví intervaly pro okluzi (zakrývání) jednotlivých očí. Pokud bychom totiž trvale zalepili zdravé oko, vyřadili bychom ho z provozu a mozek by ho přestal vnímat - v podstatě bychom tak na něm vyvolali tupozrakost. Proto je nutné zakrývat střídavě obě oči. Pro zvýšení úspěšnosti léčby se okluze doplňuje prováděním speciálních cviků, které stimulují zrakovou aktivitu a "nutí" mozek zpracovávat obraz daného oka. Jedná se například o různé omalovánky či jiné zábavné aktivity dítěte. Některé cviky lze provádět doma svépomocí, k jiným je zapotřebí speciálního vybavení, kterým disponují specializovaná ortoptická pracoviště.

Jak již bylo zmíněno, čím dříve je potenciální problém zrakového systému u dětí odhalen, tím snazší je jeho náprava. Pokud zavčasu odhalíme případnou refrakční poruchu u dítěte a nasadíme příslušnou korekci zraku (brýle), můžeme zcela předejít vzniku tupozrakosti. Pokud však problém odhalíme pozdě, nezbývá než podstoupit cílenou léčbu. V každém případě je nezbytně nutné postupovat podle instrukcí dětského oftalmologa a případná předepsaná cvičení důsledně aplikovat. Bez aktivního zapojení rodičů a jejich svědomitého přístupu nemůže být léčba amblyopie úspěšná. Případné následky pak provázejí dítě po celý život.

Katarakta (šedý zákal)

Katarakta je onemocnění oka, při kterém dochází k zakalení nitrooční čočky. Důsledkem je zhoršené vidění, které bývá přirovnáváno k pohledu přes špinavé či zamlžené okno, případně přes igelit. Zraková ostrost (vizus) je snížená a nelze ji zlepšit dioptrickou korekcí. Pacienti trpící kataraktou si často stěžují na vyšší citlivost na ostré světlo (sluneční záření), případně oslnění při řízení automobilu v noci (protijeducími vozidly). Katarakta také způsobuje myopizaci (krátkozrakost) oka, tím pádem dochází k nepřirozené změně dioptrií, kdy např. starší pacient najednou začne číst bez brýlí, ačkoliv je dříve potřeboval.

Vznik katarakty může mít několik příčin. Nejčastější bývá tzv. senilní katarakta, kdy se jedná o "přirozené" zakalení oční čočky jejím stárnutím. Přesný důvod tohoto jevu dosud není znám, jisté je pouze to, že se u každého jedince projevuje individuálně. U někoho se objeví dříve, u někoho později. A u někoho vůbec. Výjimečné nejsou ani případy, kdy katarakta postihne pouze jedno oko, zatímco druhé je v pořádku.

Další příčinou vzniku katarakty může být dlouhodobé užívání některých léků (např. kortikosteroidů), případně může vzniknout jako následek jiného onemocnění. Určitou roli hraje také faktor dědičnosti, kdy může být predispozice ke vzniku katarakty získaná od rodičů.

K zakalení čočky dochází také v důsledku vystavení oka infračervenému záření, jehož zdrojem bývají sklářské a vysoké pece. V takovém případě hovoříme o sklářské kataraktě. Prevencí je důsledné užívání stanovených ochranných prostředků. Dalším uměle vyvolaným zákalem je elektrická katarakta, ke které může dojít při zásahu elektrickým proudem či bleskem. Šedý zákal může vyvolat také dlouhodobější intenzivní působení ultrafialového záření (UV), zejména z umělých zdrojů. Prevencí jsou sluneční či ochranné brýle s kvalitním UV filtrem. Nebezpečné je také rentgenové, ionizující či korpuskulární záření, které způsobuje tzv. radiační kataraktu.

Léčba katarakty spočívá v chirurgickém zákroku, při kterém se vyjme z oka zakalená čočka a nahradí se umělou nitrooční čočkou. Tento zákrok může být prováděn klasickou chirurgií nebo modernější laserovou metodou. Ta je nejen přesnější, ale také šetrnější. V dnešní době se jedná o zcela běžný zákrok, přesto je katarakta z celosvětového hlediska hlavní příčinou slepoty. Důvodem je situace v rozvojových zemích, kde se stále jedná o neřešitelný problém.

Umělá nitrooční čočka, která se vkládá do oka, může mít různou optickou mohutnost (dioptrickou hodnotu). Díky tomu je možné vyřešit současně i stávající refrakční vadu (myopii, hypermetropii). Vše záleží na domluvě s příslušným oftalmologem. Po operaci dochází ke stabilizaci zraku, který se na provedený zákrok musí adaptovat. Tento stav trvá zpravidla 2 až 4 týdny, během kterých bývá pacientovi předepsána dočasná korekce brýlemi odpovídající aktuálním potřebám.

Glaukom (zelený zákal)

Glaukomu se často říká zelený zákal, ve skutečnosti se však o žádný zákal nejedná (narozdíl od šedého zákalu, při kterém skutečně dochází ke zkalení nitrooční čočky). Glaukom je onemocnění (porucha) oka, při kterém dochází k poškozování očního nervu a tím pádem ke zhoršení zraku, případně slepotě. Jako nejčastější příčina poškození zrakového nervu bývá zhoršený odtoku nitrooční tekutiny z oka, v důsledku kterého dochází ke zvyšování nitroočního tlaku. Právě vysoký nitrooční tlak je hlavní rizikový faktor a varovný signál před počínajícím glaukomem.

Glaukom je velice zákeřná nemoc, jelikož zpravidla nebývá doprovázen žádnými příznaky, kterých by si pacient všiml a projeví se teprve ve chvíli, kdy dojde ke zhoršení zraku. Toto poškození zraku je bohužel nevratné, jelikož glaukom dokážeme léčit pouze v počáteční fázi. Současná medicína umí glaukom zastavit, resp. omezit jeho další rozvoj, nedokáže ovšem navrátit již poškozený zrak. Proto je důležité dbát na prevenci a pravidelně navštěvovat oftalmologa (očního lékaře), který v rámci preventivní prohlídky provede mimo jiné měření nitroočního tlaku. Čím dříve je glaukom odhalen, tím snazší a úspěšnější je jeho léčba.

Glaukomy rozdělujeme podle příčiny vzniku na několik druhů. Ke zhoršení odtoku nitrooční tekutiny může vést vrozená dispozice, jiné onemocnění (např. ateroskleróza, diabetes, hypotenze), nádor nebo úraz oka. Pokud má oko predispozice pro vznik glaukomu, může za určité situace (např. sledování televize nebo čtení v tmavé místnosti při špatném osvětlení) dojít k akutnímu glaukomovému záchvatu. V podstatě se jedná o náhlé prudké zvýšení nitroočního tlaku v důsledku ucpání odtoku nitrooční tekutiny. U pacienta se tento stav projeví náhlou prudkou bolestí oka, přilehlých kostí, případně celé poloviny hlavy. Může se dostavit nevolnost, případně i zvracení. Oko bývá zarudlé, širší a zornice zpravidla nereaguje na světelné podněty. V tomto stavu je nezbytně nutné okamžitě vyhledat lékařskou pomoc (pokud možno očního lékaře).

Základem léčby glaukomu je snižování nitroočního tlaku. Tím se omezí další poškozování zrakového nervu a zabrání se ztrátě zraku. Možností, jak nitrooční tlak snížit je několik: speciální oční kapky, laserový zákrok a klasická chirurgie. V případě léčby kapkami je nutné dodržovat pravidelné dávkování stanovené lékařem. Léčba laserovou operací se provádí ambulantně a je prakticky bezbolestná, již během druhého dne je pacient schopen vykonávat každodenní činnosti. Chirurgická operace je nejnáročnější a vyžaduje několikadenní hospitalizaci.

Pacienti trpící glaukomem mají změněné vnímání světelných kontrastů, jakékoliv prudké světlo pro ně bývá velice nepříjemné. Řešení tohoto problému spočívá v nošení brýlí se žlutými či hnědými brýlovými čočkami (skly). Přes den je vyžadována vysoká intenzita zatmavení, v podvečer či v noci intenzita nízká. Ideální variantu pro každého pacienta je potřeba zvolit na základě individuálních preferencí. Dále je vhodné dávat pozor při delším pobytu v prostředí s extrémně suchým vzduchem, což bývají například klimatizované místnosti, dopravní prostředky atd. Tyto záležitosti je vhodné konzultovat s oftalmologem, který může doporučit užívání zvlhčujících kapek. Dalším rizikovým faktorem je užívání léků proti alergiím, které mohou mít negativní dopady na nitrooční tlak. Proto je vhodné o užívání těchto léků informovat ošetřujícího oftalmologa.

Vhodným doplňkem léčby gaukomu je vysoký podíl antioxidantů ve stravě. Vhodná je listová zelenina (špenát) a potraviny s vysokým obsahem vitamínů C, E, A a zinku. Zákeřnost glaukomu spočívá v jeho nepozorovaném vzniku a rozvoji. Pacient zpčátku nepociťuje žádné příznaky a pomoc vyhledává teprve ve chvíli, kdy nastanou viditelné výpadky v zorném poli, případně výraznější omezení periferního vidění. To už ovšem bývá pozdě a takto poškozený zrak nelze navrátit. Zanedbání léčby vede k téměř jisté slepotě (glaukom je druhou nejčastější příčinnou slepoty na světě). Proto je důležité nepodceňovat prevenci. Zejména po 40. roce života a v případě výskytu glaukomu v rodině lze doporučit každoroční preventivní návštěvy oftalmologa.